Mezi monitorem a židlí
Upynulo pár týdnů po tom, co jsem měla rozhovor se svým tátou. Když jste ve věku jako já, máte potřebu psát si s přáteli, sledovat co je nového na sociálních sítích a při nejmenším sledovat nové trendy, kdo co přidal a blablabla. Myslím si, že to známe všichni.
Byl večer, když jsem si psala se svým přítelem a my se procházeli městem. Nesledovala jsem cestu, lampy ozařující chodník a restaurace naplněné k prasknutí. Nevnímala jsem okolní svět. Byla jsem obětí telefonu. Můj táta mi řekl " Cathy jsi tu vůbec s námi ?" tuhle otázku jsem ignorovala, ale až teď mi došlo, jak moc jsou to silná slova. "Zkus dát telefon na víkend do šuplíku" chtěla jsem to zkusit, ale nešlo to. Chybělo mi spojení s přáteli, tedy alespoň jsem si to myslela. Ale NE ! Je to droga, potřebujete svojí denní dávku heroinu, aby jste mohli existovat.
Začala jsem nad tím víc přemýšlet a víc se dívat kolem sebe. A došlo mi o co všechno přicházím. Přiznala jsem sama sobě, že na telefonu trávím opravdu hodně času a úplně zbytečně. Přiznala jsem si, že jsem závislá na telefonu, tak jak člověk může být závislý na heroinu. V tu chvíli se mi udělalo zle, žaludek se mi otočil vzhůru nohama. A já v sobě našla sílu vypnout telefon. Víte venku je svět a čeká na vás !
Procházela jsem se parkem a lidi kolem mě nebyli lidi, ale jen chodící telefony. Buď kolem mě prošel pan Instagram, Facebook a nebo Twitter. Seděla jsem mlčky na lavičce a sledovala, co se kolem mě děje. Co se děje na světě. Lidi se proměnili v chodící zombí v ruce s telefonem a hlavou zabořenou do displeje. Neviděli to co já. Neviděli krásnou zeleň, stromy tyčící se do nebe a rozkvétající květy. Místo toho viděli bůhví jak vymodelkované slečny na Instagramu. Neslyšeli ptáky jak krásně zpívali a vodu v kašně jak teče. Místo toho měli v uších sluchátka a poslouchali hudbu a nebo právě telefonovali. Věděla jsem tedy, že ptáci zpívají jenom pro mě.
Když jsem viděla dítě, kterému mohlo být tak šest let jak má v ruce telefon. Vzpomněla jsem si na své dětství. Hrála jsem si s panenkami a sbírala samolepky do fotoalba, abychom si je ve škole o každé přestávce mohli vyměňovat. A teď ? To si ve škole děti porovnávají mezi sebou, kdo jaký má telefon a kdo je lepší v jaké hře ? Bylo mi z toho smutno.
Už nevídám lidi s knihou jak si čtou. Už nevídám lid,i jak si povídají u kávy a děti jak si hrají. Vidím jen telefony.
Přiznávám, že i já jsem byla taková a nevylučuju, že jsou tu i výjimky, ale i tak ? Položte si jednoduchou otázku : Kde žijete ? Kde máte kamarády a rodinu ? Kde je to skutečné ? TADY NEBO V TELEFONU ?
Víte je to klišé, ale život je opravdu krátký a čas na internetu utíká rychle. Nemrhejte životem. Vezměte ho do svých rukou, postavte se na nohy, zvedněte hlavu a ŽÍJTE !
Vaše Cathy xxx
Byl večer, když jsem si psala se svým přítelem a my se procházeli městem. Nesledovala jsem cestu, lampy ozařující chodník a restaurace naplněné k prasknutí. Nevnímala jsem okolní svět. Byla jsem obětí telefonu. Můj táta mi řekl " Cathy jsi tu vůbec s námi ?" tuhle otázku jsem ignorovala, ale až teď mi došlo, jak moc jsou to silná slova. "Zkus dát telefon na víkend do šuplíku" chtěla jsem to zkusit, ale nešlo to. Chybělo mi spojení s přáteli, tedy alespoň jsem si to myslela. Ale NE ! Je to droga, potřebujete svojí denní dávku heroinu, aby jste mohli existovat.
Začala jsem nad tím víc přemýšlet a víc se dívat kolem sebe. A došlo mi o co všechno přicházím. Přiznala jsem sama sobě, že na telefonu trávím opravdu hodně času a úplně zbytečně. Přiznala jsem si, že jsem závislá na telefonu, tak jak člověk může být závislý na heroinu. V tu chvíli se mi udělalo zle, žaludek se mi otočil vzhůru nohama. A já v sobě našla sílu vypnout telefon. Víte venku je svět a čeká na vás !
Procházela jsem se parkem a lidi kolem mě nebyli lidi, ale jen chodící telefony. Buď kolem mě prošel pan Instagram, Facebook a nebo Twitter. Seděla jsem mlčky na lavičce a sledovala, co se kolem mě děje. Co se děje na světě. Lidi se proměnili v chodící zombí v ruce s telefonem a hlavou zabořenou do displeje. Neviděli to co já. Neviděli krásnou zeleň, stromy tyčící se do nebe a rozkvétající květy. Místo toho viděli bůhví jak vymodelkované slečny na Instagramu. Neslyšeli ptáky jak krásně zpívali a vodu v kašně jak teče. Místo toho měli v uších sluchátka a poslouchali hudbu a nebo právě telefonovali. Věděla jsem tedy, že ptáci zpívají jenom pro mě.
Když jsem viděla dítě, kterému mohlo být tak šest let jak má v ruce telefon. Vzpomněla jsem si na své dětství. Hrála jsem si s panenkami a sbírala samolepky do fotoalba, abychom si je ve škole o každé přestávce mohli vyměňovat. A teď ? To si ve škole děti porovnávají mezi sebou, kdo jaký má telefon a kdo je lepší v jaké hře ? Bylo mi z toho smutno.
Už nevídám lidi s knihou jak si čtou. Už nevídám lid,i jak si povídají u kávy a děti jak si hrají. Vidím jen telefony.
Přiznávám, že i já jsem byla taková a nevylučuju, že jsou tu i výjimky, ale i tak ? Položte si jednoduchou otázku : Kde žijete ? Kde máte kamarády a rodinu ? Kde je to skutečné ? TADY NEBO V TELEFONU ?
Víte je to klišé, ale život je opravdu krátký a čas na internetu utíká rychle. Nemrhejte životem. Vezměte ho do svých rukou, postavte se na nohy, zvedněte hlavu a ŽÍJTE !
Vaše Cathy xxx
Žádné komentáře:
Okomentovat